• 01
  • 02
  • 03
  • 04
Napsal Ivo Sysala Kategorie: Pěstounské rodiny
Zveřejněno 26. říjen 2013 Zobrazeno: 1631
Vytisknout

Cesta k pěstounství má u manželů Horeličanových dlouhou historii. V roce 1991 se Dana dozvěděla o existenci Fondu ohrožených dětí a myšlenka na pomoc opuštěným dětem ji natolik zaujala, že se rozhodla kandidovat na tetu do SOS dětské vesničky. Úspěšně prošla úvodním pohovorem s psychologem, ale protože byla pozvána na humanitární cestu do Bosny, tak pěstounství odložila. Když se rozhodla podruhé a znovu prošla psychologickým pohovorem, tak se v jejím životě objevil Dušan, se kterým uzavřela sňatek v roce 2001. Tenkrát ještě přijímali za matky v SOS vesničce pouze neprovdané ženy. Po svatbě jí lékařka rozmluvila myšlenku na těhotenství kvůli vadě ledvin, takže zbývalo pouze nadchnout Dušana na myšlenku pěstounství. Dušan se přesvědčit nechal, i když byl spokojen i s myšlenkou bezdětnosti. Ženil se totiž jako poslední z 13 sourozenců, takže si docela užil svých 29 synovců a neteří, kteří dům jeho rodičů navštěvovali, kde až do svatby bydlel. Přesto se úžasně zhostil své role otce 5 dětí, kdy nejstarší je už středoškolák a nejmladší nastoupí v září 2013 do 1. třídy. Potvrdila se slova jedné paní psycholožky, že je ho na stavbách škoda. Celý svůj dřívější život totiž pracoval ve stavebnictví. Daně se zase splnilo její přání z dětství pracovat ve zdravotnictví. Nakonec sice studovala ekonomii a pedagogiku a pracovala převážně ve školství. Protože všechny jejich děti trpí nějakými zdravotními problémy, tak si říká, že má vlastně nemocnici doma. Nejnáročnější je péče o Alexandra, který je tak těžce postižený, že je ve všem závislý na pomoci druhých. Přesto by ho nevyměnili za všechny zdravé děti světa. Všechny své děti přijímají jako dar Boží a snaží se je k Němu i vést. Péči o své děti přijali jako své poslání, které je zaměstnává 24 hodin denně 365 dní v roce. Poslání je to vyčerpávající a velice náročné, ale neměnili by ho za něco jiného, protože ho vnímají jako velice smysluplné.

 
Napsal Ivo Sysala Kategorie: Pěstounské rodiny
Zveřejněno 26. říjen 2013 Zobrazeno: 1432
Vytisknout

S manželkou Romanou a našimi třemi dětmi žijeme pod beskydskými horami ve vesničce jménem Karpentná. Přestěhovali jsme se zde z malého městského bytu teprve nedávno.

Před patnácti lety, kdy jsme se vzali, jsme vytvořili běžnou rodinu, do které se narodili dva kluci – Jakub a Ondřej. V té době jsme si nemysleli, že by nás doma mohlo být kolem stolu ještě více. Manželka sice odebírala zpravodaj Fondu ohrožených dětí a líbila se jí práce s dětmi, ale naše kroky tehdy zamířily do kazatelské služby, v níž jsme na dvou místech severní Moravy strávili devět let. Během té doby jsme se rozhodli otevřít svůj domov pro malé děvčátko, aby se tak poměr mužů a žen u nás doma trochu více vyvážil. Po třech letech čekání se tak i stalo a do naší rodiny se „narodila“ tehdy osmiměsíční Emička.

Dnes je jí už pět let. Ráda si ohlíží knížky, hraje s druhými různé hry, kreslí obrázky a miluje pejsky – zná všechny v okolí. Kluci, kteří jsou již puberťáci, ji zaučují do různých dětských rošťáren (pokud zrovna neposlouchají písničky nebo nejezdí na skejtu či na bruslích). Jakub je čtenář, který už přemýšlí nad životem a Ondra rád a dobře maluje anebo lenoší. A mamka s taťkou? Když zrovna neřeší něco kolem dětí a kuchyně, tak rádi čtou, jezdí na kole a chodí do přírody.

Před pár lety nás oslovili přátelé z o.s. Filadelfie, jestli bychom nechtěli vstoupit do projektu, který by nám umožnil nabídnout domov dalším dětem, které nemají to štěstí žít v rodině. Po čase modliteb a zvažování jsme tuto nabídku přijali a nastěhovali jsme se do nového domečku pro pěstouny. A tak teď čekáme a těšíme se na další děti, které naplní náš domov smíchem a křikem. Jsme rádi, že jsme poznali skvělého Boha, který má s naším životem svůj plán.

 

 
Napsal Správce Kategorie: Pěstounské rodiny
Zveřejněno 21. květen 2013 Zobrazeno: 1540
Vytisknout

sysalovi

Jmenujeme se Sysalovi a pocházíme z Frýdku-Místku. V současnosti bydlíme nedaleko tohoto okresního města v Janovicích, kde s naší velkou rodinou, která čítá i osm přijatých dětí, obýváme rodinný domek. Do panelákového bytu bychom se, pravda, vešli jen stěží.

První naše dítě, krásnou holčičku Michálku, jsme přijali už v roce 1995. Dozvěděli jsme se o ní z televizního pořadu „Co je to doma“ paní režisérky Ljuby Václavové. Míša v té době žila v kojeneckém ústavu v Mostě. Velmi jsme oceňovali opravdovou snahu zaměstnanců i vedení tohoto ústavu umístit co nejvíce dětí do rodin, kde najdou to, co opravdu potřebují – tátu a mámu. A tak jsme si postupně z tohoto města na druhém konci republiky přivezli domů ještě dalších pět dětí: Dagmarku, Zdeňka, Vašíka, Danielku a Evičku. Kromě toho k nám přišly ještě dvě starší děti ve věku 12 a 15 let: Pavlík a Marcelka. Od té doby již děti dospěly (či dospívají) a některé si založily již své vlastní rodiny, takže k roli táty a mámy nám přibyla i role dědečka a babičky.

Ohlédneme-li se zpět, tak prožíváme pocit radosti a hlubokého uspokojení. Vidíme totiž, jak naše děti dozrávají v osobnosti, které se dokážou v životě postavit na vlastní nohy, které dokážou zápasit s vlastními tělesnými i duševními handicapy. Jsme křesťané a díky Bohu a jeho lásce a pomoci vidíme a zažíváme, že i vztahy v náhradní rodině mohou být tak silné a mohou dosáhnout takové hloubky, že někdy mohou předčit i vazby v rodině biologické.

Všem, kteří o přijetí nevlastního dítěte do rodiny uvažují, bychom rádi předali několik slov: Je to životní cesta, která je kromě mnohé radosti a štěstí spojena také s těžkostmi, problémy, dílčími neúspěchy a také s pocity selhání a nedostatečnosti. Přesto však je to cesta, kterou stojí za to si zvolit.

 
Napsal Správce Kategorie: Pěstounské rodiny
Zveřejněno 21. květen 2013 Zobrazeno: 2509
Vytisknout

penkalovi

Naše rodina Penkalova čítá 9 členů. Máma, táta, čtyři chlapci a tři děvčata. Dvě děti jsou vlastní a pět dětiček jsme přijali do poručnické péče.

Žijeme již několik let v prvním postaveném domku sdružení Filadelfie. V naší vesnici, v Oldřichovicích, se máme moc dobře. Za domem je příroda, kterou máme rádi. Na zahradě se potkáváme s naším psem, kocourem a doma nám plavou rybky a vodní želva.

Pocházíme z Ostravy, kam se vracíme za svou rodinou. Další rodinu jsme získali tady, v křesťanském sboru AC Oldřichovice.

Další rozměr našeho rodinného života je ve sportu, v kultuře.

Jsme vděčni také za to, že naše děti mohou chodit do Církevní základní školy v Třinci. Každé z dětí má také své záliby, ať už sportovní, výtvarné či jiné. Velmi rádi jezdí na letní tábory Royal Rangers.

Děkujeme našemu Pánu Ježíši za každý den a za milost, že nás zachránil pro nebeskou naději. Tato dobrá zpráva je v naší rodině centrem dění a pevně věříme, že děti půjdou také touto cestou. Přejeme všem, kteří uvažují o přijetí opuštěného dítěte do své rodiny, aby se správně rozhodli a šli do toho.

 

Libí se vám naše nové stránky?

Ano, velmi! - 100%
Spíše ano - 0%
Spíše ne - 0%
Ne, vůbec! - 0%

Celkem hlasů: 1
Hlasování v této anketě bylo ukončeno na: květen 26, 2013

Počítadlo návštěv

376996
Dnes
Tento týden
Tento měsíc
Celkem
65
516
1094
376996

Vaše IP: 3.234.210.89
Čas: 18.11.2019 12:02:53