S manželkou Romanou a našimi třemi dětmi žijeme pod beskydskými horami ve vesničce jménem Karpentná. Přestěhovali jsme se zde z malého městského bytu teprve nedávno.

Před patnácti lety, kdy jsme se vzali, jsme vytvořili běžnou rodinu, do které se narodili dva kluci – Jakub a Ondřej. V té době jsme si nemysleli, že by nás doma mohlo být kolem stolu ještě více. Manželka sice odebírala zpravodaj Fondu ohrožených dětí a líbila se jí práce s dětmi, ale naše kroky tehdy zamířily do kazatelské služby, v níž jsme na dvou místech severní Moravy strávili devět let. Během té doby jsme se rozhodli otevřít svůj domov pro malé děvčátko, aby se tak poměr mužů a žen u nás doma trochu více vyvážil. Po třech letech čekání se tak i stalo a do naší rodiny se „narodila“ tehdy osmiměsíční Emička.

Dnes je jí už pět let. Ráda si ohlíží knížky, hraje s druhými různé hry, kreslí obrázky a miluje pejsky – zná všechny v okolí. Kluci, kteří jsou již puberťáci, ji zaučují do různých dětských rošťáren (pokud zrovna neposlouchají písničky nebo nejezdí na skejtu či na bruslích). Jakub je čtenář, který už přemýšlí nad životem a Ondra rád a dobře maluje anebo lenoší. A mamka s taťkou? Když zrovna neřeší něco kolem dětí a kuchyně, tak rádi čtou, jezdí na kole a chodí do přírody.

Před pár lety nás oslovili přátelé z o.s. Filadelfie, jestli bychom nechtěli vstoupit do projektu, který by nám umožnil nabídnout domov dalším dětem, které nemají to štěstí žít v rodině. Po čase modliteb a zvažování jsme tuto nabídku přijali a nastěhovali jsme se do nového domečku pro pěstouny. A tak teď čekáme a těšíme se na další děti, které naplní náš domov smíchem a křikem. Jsme rádi, že jsme poznali skvělého Boha, který má s naším životem svůj plán.

Jmenujeme se Sysalovi a pocházíme z Frýdku-Místku. V současnosti bydlíme nedaleko tohoto okresního města v Janovicích, kde s naší velkou rodinou, která čítá i osm přijatých dětí, obýváme rodinný domek. Do panelákového bytu bychom se, pravda, vešli jen stěží.

První naše dítě, krásnou holčičku Michálku, jsme přijali už v roce 1995. Dozvěděli jsme se o ní z televizního pořadu „Co je to doma“ paní režisérky Ljuby Václavové. Míša v té době žila v kojeneckém ústavu v Mostě. Velmi jsme oceňovali opravdovou snahu zaměstnanců i vedení tohoto ústavu umístit co nejvíce dětí do rodin, kde najdou to, co opravdu potřebují – tátu a mámu. A tak jsme si postupně z tohoto města na druhém konci republiky přivezli domů ještě dalších pět dětí: Dagmarku, Zdeňka, Vašíka, Danielku a Evičku. Kromě toho k nám přišly ještě dvě starší děti ve věku 12 a 15 let: Pavlík a Marcelka. Od té doby již děti dospěly (či dospívají) a některé si založily již své vlastní rodiny, takže k roli táty a mámy nám přibyla i role dědečka a babičky.

Ohlédneme-li se zpět, tak prožíváme pocit radosti a hlubokého uspokojení. Vidíme totiž, jak naše děti dozrávají v osobnosti, které se dokážou v životě postavit na vlastní nohy, které dokážou zápasit s vlastními tělesnými i duševními handicapy. Jsme křesťané a díky Bohu a jeho lásce a pomoci vidíme a zažíváme, že i vztahy v náhradní rodině mohou být tak silné a mohou dosáhnout takové hloubky, že někdy mohou předčit i vazby v rodině biologické.

Všem, kteří o přijetí nevlastního dítěte do rodiny uvažují, bychom rádi předali několik slov: Je to životní cesta, která je kromě mnohé radosti a štěstí spojena také s těžkostmi, problémy, dílčími neúspěchy a také s pocity selhání a nedostatečnosti. Přesto však je to cesta, kterou stojí za to si zvolit.

Naše rodina Penkalova čítá 9 členů. Máma, táta, čtyři chlapci a tři děvčata. Dvě děti jsou vlastní a pět dětiček jsme přijali do poručnické péče.

Žijeme již několik let v prvním postaveném domku sdružení Filadelfie. V naší vesnici, v Oldřichovicích, se máme moc dobře. Za domem je příroda, kterou máme rádi. Na zahradě se potkáváme s naším psem, kocourem a doma nám plavou rybky a vodní želva.

Pocházíme z Ostravy, kam se vracíme za svou rodinou. Další rodinu jsme získali tady, v křesťanském sboru AC Oldřichovice.

Další rozměr našeho rodinného života je ve sportu, v kultuře.

Jsme vděčni také za to, že naše děti mohou chodit do Církevní základní školy v Třinci. Každé z dětí má také své záliby, ať už sportovní, výtvarné či jiné. Velmi rádi jezdí na letní tábory Royal Rangers.

Děkujeme našemu Pánu Ježíši za každý den a za milost, že nás zachránil pro nebeskou naději. Tato dobrá zpráva je v naší rodině centrem dění a pevně věříme, že děti půjdou také touto cestou. Přejeme všem, kteří uvažují o přijetí opuštěného dítěte do své rodiny, aby se správně rozhodli a šli do toho.